A Žižkovo vyražené oko nikdo nenahradí?

Osobně nepochybuji o tom, že by se staré křivdy měly napravovat. Otázkou je ovšem míra a rovina této nápravy. Někteří, zvláště fyzické osoby na restitucích bolševikem zabraného majetku prodělali, jiným, například církvím, má být zabraný majetek navrácen či finančně kompenzován v nebývalé míře.

Otázka církevních restitucí opět rozděluje českou veřejnost téměř na dva tábory.

Restituce majetku, které by měly napravovat křivdy, se tak stávají tématem politickým a to je rozhodně špatně. Ukazuje na samotnou neschopnost této vlády se věci zhostit, diskutovat s veřejností, doložit argumentačně potřebu tohoto aktu a hlavně a jednoznačně doložit účty.

Máme-li všichni platit za činy, které jsme nespáchali a jež byly spáchány dříve, než se mnozí z nás vlastně vůbec narodili, je třeba, aby většina z nás věděla proč.

Nestalo se. Stupidní hantýrkou našich politiků řečeno, nikdo návrh zákona s veřejností nekomunikoval. Ba ani se o to nesnažil. Jsme tedy svědky přetahování se o cosi, jehož podstata nám nebyla objasněna. Co však neuniká, je velký zápal zápasníků. Takže o co tu vlastně jde? Jde o napravování křivd, nebo jednoduše o výstavbu nového penězovodu, jež bude stavitelům sloužit i po jejich čestném povolebním odchodu? Není církevní vrtění psem jen geniální náhradou za neméně slavný penězovod s názvem Ekotendr, jenž Miroslav Kalousek stejně vehementně bránil, leč neubránil?

Je opravdu nutné schválit horkou jehlou navržené narovnání za situace, kdy je společnost rozdělena? Za situace, kdy stát, aby zvýšil příjmovou stránku rozpočtu, zvyšuje daně? Za situace, kdy není všem zcela jasně a transparentně přeložen účet má dáti - dal? Blogger Streit vypočítává, že výhodnost návrhu proti zakonzervování současného stavu se projeví za nejméně 135 let (čtěte zde). Pokud se tedy současný stav zakonzervuje a vyčká se na budoucí ekonomický a společenský vývoj, nelze nic ztratit.

Jenže ono ztratit lze. Pokud tu jde o otevření transferu státem blokovaného majetku, je bezpochyby, že v rámci nejrůznějších spekulací (nebude se přece vždy vracet stejná půda, ale „adekvátní“ náhrada) dojde opět k masivnímu rozkrádání. A o co jde církvím? Když se restituce odloží, lze očekávat v budoucnu snížení jejich významu prostřednictvím odlivu věřících.

V zájmy některých politiků a církevních představitelů se tu vzácně protínají. Není mnoho historických okamžiků porozumění, jako je tento.

Na závěr mi zbývá položit ještě jednu zásadní otázku. Mají-li se historické křivdy napravovat, a dle tvůrců tohoto zákona mají, kam až sahá potřeba nápravy? Proč pouze k roku 1948? Což se jiné křivdy neděly i dříve? Přistoupíme-li k myšlence nápravy historických křivd, musíme zdůvodnit její striktní časové omezení. Jinak by totiž mohla Církev československá husitská požadovat po Římskokatolické náhradu za Žižkovo vyražené oko.